Na počátku je rozvod, na konci neštěstí
Kdyby nebylo rozvodů a rozchodů rodičů, ubylo by na desítky tisíc opatrovnických kaus a nedobrovolně opuštěných dětí ročně. Současná tzv. opatrovnická řízení by byla masivně zredukována – co do jejich počtu. Otcové by nemuseli tak zoufale bojovat o záchranu a vážně ohroženou budoucnost svých dětí.
Právě rozvod manželství otvírá nejsnadnější cestu státu strkat nos do Vaší rodiny a záležitostí jejích členů. O Vašich dětech pak rozhodují „Niemandi“, kteří Vaše potomky ani nezahlédli, nezáleží jim na nich a za svá negativní rozhodnutí o nich nenesou jakoukoliv odpovědnost. Jsou to ti nejhorší, kterým je naprosto jedno, co na Vašich dětech páchají. Ti soudnější od této „práce“ již dávno utekli.
Společnosti vnucená a společností přijatá tolerance k rozvodům rodičů je ryze ďábelské dílo. Rozvody ničí manželství i děti a oslabují národ. Křesťanství je zcela právem prakticky zapovědělo.
Dokud se nevrátíme k Bohu a jeho moudrým zákonům, budeme neustále jen málo úspěšně lepit a pracně korigovat následky tohoto zla a podobné zprávy i naléhavá svědectví budou v našich životech krutě aktuální:
Stýkám se s mnoha ženami, které rozvodem prošly. Dnes už jsme
šedesátnice. Ale na nás všech rozvod zanechal jizvy. A
čím je člověk starší, tím se jizvy víc ozývají. To nemá nic společného s
neodpuštěním, podobně jako třicetiletá jizva, která zlobí při špatném počasí,
nemá nic společného se žlučníkem, který byl kdysi dávno vyoperován.
Stejně tak jsem si všimla, že i všechny děti z rozvedených rodin jsou
nějak pošramocené. Každé jinak, ale všechny nějak.
Představte si, že byste na ulici potkávali každého druhého bez ruky
nebo nohy. Jak strašný by to byl obraz? Jak bolestně bychom si uvědomovali, čím
jsme postiženi. Každé druhé manželství je dnes amputováno…
Rozvod je amputace
Všimla jsem si,
že Život víry věnoval celé jedno číslo rozvodům. Rozvody v církvi se množí s
děsivou silou. Vím, že píši tuto úvahu - nebo zpověď, chcete-li - pozdě. Ale
musím.
Rozvedla jsem
se v roce 1977 po desetiletém manželství, kdy s námi můj první manžel již dva
roky nežil a ze svého nového vztahu měl syna. Neunesla jsem vědomí, že mě
vyměnil za svou sekretářku a naše dvě krásné děti vyměnil za nové dítě s jinou
ženou. Požádala jsem o rozvod a stalo se tak bez průtahů. Potom jsem byla sedm
let s dětmi sama a měla jsem spoustu času na přemýšlení o tom, co se mi vlastně
stalo a kdo za to může. Když je člověk po rozvodu upřímný a poctivý, musí
poznat i doznat, že i on sám udělal závažné chyby.
Já si vzala
člověka nevěřícího, netajícího se na tehdejší dobu silně liberálními a
uvolněnými názory. Věděla jsem o jeho pohledu na svět, ale chtěla jsem ho. Když
on pak své liberální představy o rodině začal uplatňovat v praxi, nedokázala
jsem to s nadhledem akceptovat. Bůh mě před tím svazkem varoval, ale já
neposlechla. Do této situace poznání vlastní viny i hlouposti vstoupil můj
drahý Pán Ježíš a odpustil mi a přijal mě. Znovuzrodila jsem se. Nebudu to tu
rozebírat, protože své svědectví o setkáním s Pánem Ježíšem jsem popsala
mnohokrát, ale teď mluvím o něčem jiném.
V roce 1984
jsem se po druhé vdala. S mým druhým manželem žijeme z Boží milosti šťastně 26
let a nebeský Otec nám mnoho požehnal. Máme dohromady čtyři děti a šest vnuků a
žijeme se všemi ve shodě. Jsem vděčná za každý den, který od Pána dostávám.
A přesto vám,
moji milí, musím dosvědčit jednu hlubokou pravdu.
DRUHÉ
MANŽELSTVÍ JE MNOHEM TĚŽŠÍ NEŽ PRVNÍ.
Není to totéž,
jako když prohrajete jeden zápas a nastoupíte druhý. Oba s mým manželem víme,
že po celá ta léta jsme na lásce, porozumění i vzájemném štěstí tvrdě
pracovali. A oba také tušíme, že kdybychom v mládí byli ochotni obětovat
všechnu svou pýchu a sobectví ve prospěch toho druhého, jako se o to poctivě
snažíme po celé druhé manželství, vůbec jsme se tehdy nemuseli rozvádět.
Proč vám to
píši?
Manželství není
žádná olympiáda, kdy jde o to, kdo z koho. Manželství je živý organismus. A
rozvod je amputace tohoto organismu.
Stýkám se s
mnoha ženami, které rozvodem prošly. Dnes už jsme šedesátnice. Ale na nás všech
rozvod zanechal jizvy. A čím je člověk starší, tím se jizvy víc ozývají. To
nemá nic společného s neodpuštěním, podobně jako třicetiletá jizva, která zlobí
při špatném počasí, nemá nic společného se žlučníkem, který byl kdysi dávno
vyoperován.
Stejně tak jsem
si všimla, že i všechny děti z rozvedených rodin jsou nějak pošramocené. Každé
jinak, ale všechny nějak. Nedávno to doznal o svých dětech i sám kníže Schwarzenberg.
Když mluvím o dětech, nemyslím tím jen školáky, myslím na i vás, čtyřicátníky.
Přijde-li
člověk o nohu nebo o ruku, stane se invalidním. Má-li spoustu kuráže a silné
vůle, může se poprat s okolnostmi a prožít slušný život, ale přesto je invalidní.
Když se člověk rozvede, stává se invalidním na duši a duchu. V naší zemi se
padesát procent manželství rozvádí. V Brně je na některých školách už 75% dětí
z rozvedených rodin.
Představte si,
že byste na ulici potkávali každého druhého bez ruky nebo nohy. Jak strašný by
to byl obraz? Jak bolestně bychom si uvědomovali, čím jsme postiženi. Každé
druhé manželství je amputováno. Jsme národem duchovních a duševních invalidů,
ale my hledáme výmluvy, kterými bychom to omluvili. Když říká Hospodin ústy proroka
Malachiáše: „Nenávidím rozvod, nenávidím ho jako plášť potřísněný násilím...“
mluví tu právě o tomhle. Rozvodem možná není spácháno násilí na našem těle, ale
je spácháno násilí na našem duchu a duši a to minimálně do dvou, ne-li tří
generací dopoředu i pozpátku.
Náš národ je
duchovní mrzák. Je to tak smutné, že mám slzy v očích, když to píšu. Ale ať se
podívám, kam podívám, do politiky, do ekonomiky, do školství, do církve, všude
nacházím absolutní duchovní a mravní bídu a všude nacházím nevěru a rozvod.
A tak
shledávám, že to, čím se nejvíc provinila moje generace narozená po válce, je
ROZVOD. A veřejně to přiznávám, protože k rozvedeným patřím.
Rozvod je
hřích, který do této země přinesla moje generace, odpadlá od Boha a pyšně se
domnívající, že vymyslí něco nového a pohodlnějšího než stanovil Bůh. Neslyšela
jsem, že by církev (rozvedení a znovu ženatí faráři a pastoři) činila veřejné
pokání z vlastních rozvodů, ale já to právě nyní činím.
PROSÍM, DĚTI
NAŠE, I KDYŽ UŽ SAMY MÁTE DĚTI, PROSÍM ODPUSTE NÁM, ŽE JSME DO VAŠICH ŽIVOTŮ V
TAK MASOVĚ MÍŘE ZAVLEKLI TUTO STRAŠNOU DUCHOVNÍ RAKOVINU. NEVĚDĚLI JSME, CO
ČINÍME. OPRAVDU JSME TO NETUŠILI.
NENÁVIĎTE
ROZVOD!
MILUJTE NÁS,
ROZVEDENÉ, PROTOŽE VAŠI LÁSKU A ODPUŠTĚNÍ VELICE POTŘEBUJEME, ALE NEBERTE SI Z
NÁS PŘÍKLAD A NENÁVIĎTE ROZVOD.
VŽDYŤ I HOSPODIN ROZVOD NENÁVIDÍ.
Vaše Marie Frydrychová, křesťanská spisovatelka